Dějiny obyvatelstva českých zemí

I. Od pravěku do raného středověku

Vztahy mezi jednotlivými kulturami v pravěku jsou nezbytným východiskem všech úvah při studiu populačního vývoje. Výsledky bádání z dostupných pramenů jsou však pouze přibližné, jako nejspolehlivější východisko pro odhad počtu obyvatel je studium pohřebišť.

Stručný přehled vývoje osídlení:

starší paleolit - homo erectus, staropaleolitská industrie
střední paleolit - neandrtálec
mladší paleolit - homo sapiens sapiens, početné tlupy, umění
mezolit - zemědělství, keramika
neolit - lid s lineární keramikou (první větší migrace na našem území)
eneolit - kanelová keramika

Na sklonku eneolitu jsou již častější migrace obyvatel z ciziny (2800 př.Kr. lid se šňůrovou keramikou, 2400 př.Kr. lid se zvoncovými poháry), počet obyvatel je odhadován na 30 tis., během doby bronzové vzrostl na 40 tis. Roku 450 př.Kr. přicházejí Keltové s laténskou kulturou, kteří zde působí až do přelomu letopočtu, kdy jsou vytlačeni germánskými kmeny (Markomani a Kvádové). V 5. stol. Germáni odcházejí (důvod není znám), přicházejí rodiny Slovanů z jihovýchodu Polska a Ukrajiny. Slovanská kultura žárového pohřbívání nezanechala žádné tělesné pozůstatky vhodné pro historický výzkum. V 7. a 8.stol. přicházejí bojovní Avaři, jejich expanze ale vývoj populace příliš neovlivnila. Rozkvět slovanské kultury byl dán hlavně vznikem Velkomoravské říše na poč. 9. stol., která trvala necelých sto let - její rozvoj ukončil vpád Maďarů.

II. Obyvatelstvo českých zemí ve středověku

Nové prameny a metody - historikové již mohou při studiu tohoto období čerpat z písemných pramenů (městské knihy, berní knihy a rejstříky, urbáře, církevní matriky, kroniky, traktáty teologů). Historická demografie však nikdy nepracuje s přesnými čísly, pouze kombinuje různé pracovní postupy a srovnává jejich výsledky.

Středověká kolonizace - většina zemí západní Evropy jí byla zasažena v průběhu 11., 12., a 13. století. V první fázi byla charakteristická trvalým demografickým růstem, osidlovány byly zejména nížiny (Povltaví, Polabí, dolnomoravský, dyjsko-svratecký a hornomoravský úval a oblast soutoku Opavy a Odry). Ve druhé (vrcholné) fázi znamenala hromadné zakládání měst, na kterém se podíleli také němečtí kolonisté (ti vytvořili také několik souvisle osídlených venkovských oblastí). Tato fáze přinesla cenné výrobní inovace a také novou etnickou podobu českých zemí. Počet německého obyvatelstva stále rostl, české země se staly zeměmi dvojjazyčnými.

Středověké město - většina městského obyvatelstva byla německé národnosti (města však přijímala i dosavadní domácí obyvatelstvo, názvy měst byly jak německé, tak české). Proces zakládání nových měst pokračoval celé 13. a 14. stol. Zpočátku to byla hlavně města královská, později začaly svá města budovat také šlechtické a církevní vrchnosti. Královská města byla větší než vrchnostenská, např. počet obyvatel pražského čtyřměstí - Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany - se odhaduje na 40 tis. Praha však byla svou velikosti výjimkou v celé střední Evropě, její dominantní postavení odpovídalo její funkci sídla císaře a univerzity. Odhady počtu obyvatel celých českých zemí okolo r. 1400 se pohybují od 2,8 do 3,27 milionu.

Stagnace a regres v pozdním středověku - okolo r. 1300 se prudký evropský populační růst zpomalil, ustala vesnická kolonizace a ve 2. pol. 14. a v 15. stol. došlo v jednotlivých zemí k úbytku obyvatelstva. České země utrpěly největší ztráty na obyvatelstvu v 15. stol. Faktorů demografických krizí pozdního středověku bylo více - nehygienické životní podmínky, vyčerpání úrodné půdy, zhoršení klimatu, války, epidemie a hladomory (nejhorší hladomory zasáhly české země v letech 1281-82, 1316-18, 1346 a také na sklonku husitských válek). R. 1347 zasáhla Evropu morová pandemie (později nazývána černá smrt), které podlehla asi pětina evropského obyvatelstva. Od té doby se mor v Evropě stal endemickým, vymizel teprve v 17.-18. stol. V českých zemích se největší vlny černé smrti objevily v letech 1349-50, 1357-63 a 1380. Krizový vývoj ve 14. a 15. stol. znamenal zřejmě největší depopulaci, jakou do té doby české země zažily. Úbytek obyvatelstva znamenal pro české země jak určitou restrukturalizaci osídlení (některé vsi zpustly úplně, v jiných vznikaly poustky, městečka se vylidnila méně než vesnice), tak změnu národností skladby. Ve 2. pol. 14. stol. se poměr českého obyvatelstva zvýšil, protože příliv Němců z oblastí postižených černou smrtí ochabl. Na druhé straně vylidnění Čech v 15. stol. připravilo vhodné podmínky pro to, aby v okamžiku, kdy v záp. Evropě ožil populační růst, se do českých zemí přilila nová vlna německé imigrace. Také židovské osídlení českých zemí se změnilo, v pol. 14. stol. dorazila i do Čech protižidovská vlna (masakr Židů v Chebu 1350, v Praze 1389, v Chomutově 1421). V jagellonské době byli Židé nuceni opustit většinu královských měst. Počátkem 15. stol. se v českých zemích objevily první skupiny romských kočovníků.

III. Obyvatelstvo českých zemí v raném novověku; třicetiletá válka

Prameny pro studium historické demografie se rozšiřují a jsou spolehlivější - k dispozici jsou nejrůznější evidence obyvatelstva - katastry, poddanské seznamy. Nejcennějším z nich je soupis obyvatelstva podle víry z r.1651, který vznikl téměř současně s prvním českým katastrem, s berní rulou z r.1654. Z církevních soupisů to jsou tzv. zpovědní seznamy, soupisy duší (libri status animarum - jména farníku i s rodinami) a církevní matriky.

16. století bylo stoletím trvalého populačního růstu, který byl dán pokrokem zemědělské výroby, tedy zlepšením zásobovací situace (i když i z 2. pol.16. stol. máme doklady o zásobovacích krizích a hladu, ne však v takovém měřítku, jako dříve) a také pokrokem v oblasti zdravotní péče a hygieny, byly vydávány morové řády (epidemie pravého moru se také vyskytovaly, např. 1597-9, ale s nižší periodicitou než ve středověku) a vynález knihtisku zpřístupnil zdravotnickou literaturu širšímu okruhu čtenářů. V Evropě se vytvořily dobré podmínky pro vzestup sňatečnosti, tedy i pro vzestup porodnosti. Čechy však zažily i vynucenou emigraci Židů r.1541 a 42 nebo vypovězení českých bratří po nezdařeném stavovském odboji r. 1547.

Osidlovány byly i pohraniční hornaté oblasti, a to jak domácími obyvateli, tak novými německými imigranty. Krušnohorská oblast byla osídlena hornickými kolonisty ze Saska. Zdrojem obživy nově kolonizovaných horských oblastí byla práce v lese, sklářská a železářská výroba, těžba nerostů, chov dobytka a textilní výroba). Novověkou kolonizací byly zasaženy všechny pohraniční hory i některé vylidněné nížinné oblasti. Etnické složení kolonistů se za jejich postupu na západ proměňovalo, co zůstávalo, byl jejich způsob obživy - salašnický chov dobytka, zejména ovcí (rusínští, polští a slovenští"valaši"). Na jižní Moravu dorazili němečtí novokřtěnci (v prostředí nábožensky tolerantní Moravy našli útočiště před pronásledováním).

Na území dnešní České republiky existovalo v polovině 16.stol. asi 41 královských měst (z toho jen 6 na Moravě), Praha s 60ti tisíci obyvatel patřila k nejlidnatějším městům střední Evropy.
Odhady počtu obyvatel v českých zemích v 16.stol. se pohybují od 1,3 do 1,7 milionu.

Na přelomu 16. a 17. stol. nastává stagnace a posléze hluboký regres, který vyvrcholil na konci třicetileté války, zejména po r. 1631, kdy se české země staly trvalým dějištěm bojů a byly velmi zpustošeny. Spíše než válečné oběti se na úbytku obyvatel podepsala náboženská emigrace. Válka způsobila také velké přesuny obyvatel uvnitř země (z oblastí nejvíce postižených válkou do krajů jako např. Posázaví). Největší ztráty na životech způsobily epidemie a hladomory doprovázející válečná tažení. V letech 1624-1649 zavlekly vojska do českých zemí čtyři vlny morové epidemie. Zpustošení postihlo zemi nerovnoměrně, nejvíce byly postiženy jazykově české úrodné oblasti ve středu země(zde se zdržovaly armády obou stran), horské oblasti s převahou německého obyvatelstva byly ušetřeny. Po třicetileté válce došlo k poněmčení oblastí západních a severních Čech. Úbytek obyvatelstva se též negativně odrazil v ekonomicko-sociálním vývoji Čech. Poklesla poptávka po zboží i ceny zemědělských výrobků, byl velký nedostatek pracovních sil. Aby přibylo robotníků, vrchnosti často nutily poddané k uzavírání sňatků. Depopulace země tak urychlila proces utužování poddanství.

Obraz rodiny v českých zemích nám přiblížil právě soupis obyvatel podle víry z r. 1651, ze kterého vyplývá, že rodina u nás byla v zásadě rodinou západoevropského typu. R. 1648 (po uzavření vestfálského míru) se populační růst znovu obnovil, nebyl způsoben ani tak imigrací, jako příznivým poměrem mezi natalitou a mortalitou. Přestože demografické krize (v důsledku epidemie či hladomoru) přicházely i po r. 1650, ve srovnání s předchozím obdobím jich podstatně ubylo. Také 18. století bylo jako celek stoletím populačního růstu. Na jeho počátku zažily naše země poslední morovou epidemii. Tempo populačního růstu se však zpomalilo (křivka úmrtnosti stoupala v zimním období a pod vlivem málo četných hladomorů), zejména kvůli prohlubující se sociální diferenciaci obyvatelstva; s rostoucím počtem bezzemků se zhoršovala bytová situace na venkově - podruzi živořili v malých místnostech na selských usedlostech, jen výjimečně si stavěli vlastní obydlí - v těchto vrstvách bylo těžké uzavřít sňatek.

Vývoj měst - královská města překonávala ztráty způsobené třicetiletou válkou pomaleji než města poddanská, z války vyšla silně zadlužena. V důsledku nerovného vývoje poddanských a královských měst se v polovině 18. stol. se mezi čtyři největší česká venkovská města vedle dvou královských (Kutná Hora a Cheb) zařadila i dvě města poddanská (Liberec a Jindřichův Hradec).

IV. Století demografické statistiky

R. 1754 nařídila Marie Terezie provést soupis obyvatelstva v zemích České koruny, v Horních a Dolních Rakousích, ve Štýrsku, Korutanech, Kraňsku a Tyrolích. Tento soupis byl prvním tohoto druhu v Evropě. Soupis prováděli faráři a vrchnosti, kteří měli u každé osoby z farnosti či z panství zaznamenat pohlaví, věk a stav. Soupisy se prováděly každoročně, avšak jejich údaje byly nepřesné.

Od r.1770 začal soupisy obyvatelstva organizovat vojenský erár, tyto soupisy byly přesnější. Podle soupisu z r.1770 měly české země 4,172 milionu obyvatel. V letech 1771-72 však v důsledku velkého hladomoru zemřelo v Čechách asi 250 tisíc lidí (počet obyvatel se znovu obnovil až k r.1783).

Od r. 1778 bylo nařízeno pro každé osídlené místo vést populační knihu, kde byli uvedeni všichni obyvatelé podle jednotlivých domů.

Po zrušení panské správy bylo nutné zavést nový administrativní systém, byla vytvořena síť katastrálních obcí, místo panství byl vytvořen okres. R.1857 byl vyhlášen zákon o sčítání lidu, které prováděly obce spolu s politickými úřady.

Počet obyvatel a jeho rozmístění - v 18. i v 19.stol. počet obyvatel plynule rostl, k úbytku docházelo jen výjimečně. Zvýšená úmrtnost je opět spojena s válečnými událostmi, kdy se snadněji šířily choroby jako tyfus, dyzenterie či neštovice. Hustota osídlení jednotlivých oblastí byla tím vyšší, čím úrodnější bylo jejich obdělávané území. Teprve s rozšířením nezemědělské výroby (zejména textilní a sklářské) se začala hustota obyvatel měnit nezávisle na úrodnostních podmínkách. Od 30. let 19.stol. se růst počtu obyvatel zrychlil i v oblastech s těžbou železné rudy či uhlí a celkově bylo tempo zvyšování počtu obyvatel rychlejší v průmyslových než v zemědělských oblastech. S růstem průmyslové výroby a celkovým přetvářením společnosti, kdy podstatná část jejích aktivit byla vázána na města, se podíl osob žijících ve městech začal výrazně zvyšovat: v polovině 18.stol. žila ve městech desetina obyvatel českých zemí, do poloviny 19.stol. to byla pětina a do konce 19.stol. celá polovina. Národnostní složení - česky mluvící část obyvatelstva tvořila dlouhodobě asi 63%, Němci 35%. Katolické vyznání zůstalo i po vydání tolerančního patentu většinové (ještě v r. 1910 se k němu přihlásilo 95% obyvatel).

Demografická skladba obyvatelstva - populace 18. a 19. stol. byla populací mladou, obyvatel do 20let bylo asi 45%, lidé nad 50let tvořili přibližně desetinu. Konskripce zjišťovaly trvalou převahu žen (nejméně o 10%), což bylo zřejmě dáno vojenskými odvody. Populace i nadále progresivně rostla, úmrtní poměry se (postupně zlepšovaly, zvyšuje se podíl osob dožívajících se vyššího věku, průměrný věk je však stále velmi nízký - v r.1869 u mužů 27,1 roku u žen 27,7 roku).

Rodinné poměry a sňatečnost - na venkově byla sňatečnost vyšší a věk při prvním sňatku nižší než ve městech. V 18. stol se dívky vdávaly nejčastěji mezi 20ti a 25ti lety, muži okolo 29. O sňatcích hodně rozhodovala vrchnost, dokonce i po zrušení nevolnictví faráři vyžadovali k sňatku povolení vrchnosti a to až do r. 1848. Ve vývoji sňatečnosti se nejvíce odrážel vývoj ekonomický a sociální (zhoršující se podmínky znamenaly odklad sňatků). V 19. stol. připadlo v průměru na tisíc obyvatel asi 8 sňatků. Převládala snaha, aby snoubenci byli ze stejné společenské vrstvy. V populaci byl vysoký podíl vdov ve středním věku - ty většinou skončily v podruží, zatímco vdovci se často podruhé oženili. Rozvod byl povolen jen nekatolíkům a byl výjimkou.

Pokles plodnosti - v 18. i v 19. stol. se počet dětí narozených v českých zemích takřka plynule zvyšoval, na konci 18. stol. se rodilo téměř 200 tisíc dětí, na poč. 20. stol již 330 tisíc. Většina dětí se rodila v manželství. Pro počet dětí v rodině byl rozhodující věk při sňatku a délka manželství, průměr na rodinu činil 4-5 dětí. Natalita byla nejvíce ovlivňována válečnými operacemi a hladomory. Od konce 70. let 19. stol. začalo být ze všech ukazatelů zřejmé omezování velikosti rodiny, na přelomu 19. a 20. stol. se úroveň manželské plodnosti snižovala již ve všech sociálních vrstvách. Bylo to dáno zejména rozšířením metod zabraňujících početí (nejčastěji přerušovaný pohlavní styk) a ilegálním vyvoláváním záměrných potratů. Špatné situaci svobodných matek a nemanželských dětí se snažily řešit tereziánské a josefínské reformy zakládáním zemských porodnic a nalezinců.

Úmrtnostní poměry - délka lidského života se od 18. do 20. stol. značně prodloužila, v polovině 19. stol. to bylo něco přes 30 let, na počátku 20. stol. 40 let a na konci 20. stol. 73 let. Na prodloužení délky lidského života mělo vliv několik faktorů - změna epidemiologické situace (zavedení preventivního očkování), zlepšení vyživovací situace (díky efektivnějšímu zemědělství a novým plodinám) a komunální hygieny, rozvoj zdravotnictví a přírodních věd (objevení původců nemocí, zavedený systém zdravotní správy) a hromadná výroba léků.

V. Nový demografický režim

Demografický přechod v Evropě - lidská reprodukce během 18. a 19. stol. přešla od extenzivní (rodí se mnoho dětí, ovšem mnoho záhy umírá) k intenzivní (dětí se rodí méně, avšak mají větší pravděpodobnost přežití) - tento proces nazval demograf A. Landry demografickou revolucí. Masivně rostla populace všech evropských zemí, počet obyvatel českých zemí se průběhu 19. stol. zdvojnásobil.

Rodina 19. století - typem rodiny patřily české země k populacím západní a severozápadní Evropy. Typická byla rodina zemědělce v nížinné oblasti. Domácnost tvořil manželský pár s dětmi, příp. s čeledí. Přežilo-li rodiče více dětí, musely ustoupit jedinému dědici. Ostatní se buď přiženili/přivdaly do jiných rodin anebo zůstali doma jako čeledíni. Od 2. poloviny 19. stol. nastává masový přesun od zemědělského typu rodiny k městskému. Ve městě se otci rodiny přestalo říkat hospodář, avšak míra jeho pravomocí neúměrně vzrostla. Hospodaření vesnické domácnosti záviselo na práci všech jejích členů, ve městě to byl jen otec, kdo vydělával, záleželo nejvíce na jeho zdraví, vždy byl na prvním místě. Obecně bylo zdraví mužů ceněno více než zdraví žen (svědčí o tom statistiky úmrtnosti).

VI. Obyvatelstvo Českých zemí podle povolání

Až do roku 1850 byli podle povolání ve statistikách tříděni jen muži (duchovní, úředníci, vojsko, spisovatelé, notáři, zdravotníci, majitelé domů, továrníci, obchodníci, rybáři…). Asi sto let po vydání knihy Bohatství národů od A. Smithe se v rakouské statistice poprvé vyskytla kategorie "samostatný podnikatel". Soukromé podnikání již nezáviselo na středověkých limitujících právních normách a bylo schopné vzbudit pozornost i v neprůmyslovém výrobním sektoru.

Povolání a idea společenské rovnosti - zatímco v západní Evropě se koncem 18. stol. začaly od měšťanstva oddělovat námezdné pracující třídy prosazováním zásady skutečné rovnosti všech lidí, v českých zemích sice ohlas Francouzské revoluce tuto otázku vynesl na povrch, ale to především jako zpochybnění privilegií šlechty. Účast Rakouska na protirevoluční intervenci a později v napoleonských válkách vyčerpala státní pokladnu. R. 1811 byl vyhlášen rakouský státní bankrot, který ožebračil většinu obyvatelstva. V době, kdy bylo podnikání v Rakousku podvazováno nedostatkem peněz, se v sousedních německých státech se hospodářský růst zrychloval, byla patrná vnější nerovnost - rakouský zemědělec, průmyslník i dělník měl horší životní podmínky a méně politických svobod než lidé se stejným povoláním v sousedních státech. V r. 1869 patřilo asi 61% z ekonomicky aktivních osob k zemědělskému sektoru, 33% k průmyslovému a jen asi 5% k sektoru obchodu, dopravy a nevýrobních živností, ale již v r. 1910 bylo v českých zemích zaměstnáno v zemědělství 46%, v průmyslu 41% a v obchodu 12%. V této době začaly do podnikání i povolání vstupovat také ženy - jako učitelky, úřednice či dílovedoucí. V roce 1890 bylo v Praze otevřeno první soukromé dívčí gymnázium a před koncem století se ženám otevřel přístup na některé pražské univerzitní fakulty. Na rozdíl od muž, z nichž byla většina v samostatných povoláních ženatých, ženy v kategorii samostatných byly převážně svobodné, učitelky se dokonce dle školského zákona provdat nesměly (pokud nechtěly opustit své zaměstnání). S industrializací rychle přibýval počet dělnických míst - i pro ženy. Přesun lidí z venkova do měst způsobil přeměnu zemědělského hospodaření - na venkově rostl počet samostatných zemědělských živností, na kterých pracovali pouze členové rodiny.

Povolání a národnost - průměrné statistiky udávají, že ekonomicky aktivní obyvatelstvo západní části habsburské monarchie se v r. 1910 skládalo asi ze třetiny samostatně činných osob, třetiny dělníků a zaměstnanců a třetiny nádeníků a pomáhajících členů rodin. Avšak mezi jednotlivými národnostmi se struktura podle povolání lišila. Největší podíl samostatně činných osob měli Italové (38), Poláci (35%), Slovinci (34%) a Němci (34%). U Čechů to bylo 32%, Rumuni, Srbové, Chorvati a Maďaři měli ekonomicky samostatně činných obyvatel jen 30%. Vyšší podíl samostatně činných osob souvisel se silnějším zastoupením malých, nejčastěji obchodních živností. Velikost obchodní sféry v českých zemích se začala vyrovnávat až po vzniku samostatné Československé republiky - ta zdědila po habsburské monarchii populace jak se "západním", tak s "východním" modelem ekonomických aktivit. V českých zemích však obyvatelstvo bez ohledu na národnost mělo podobnou skladbu podle povolání jako západoevropské země - převažující podíl pracovníků v průmyslu s významnou účastí samostatných vlastníků v zemědělství a v obchodě.

VII. Česká společnost 1918 - 1938

Jako českou společnost vymezují autoři knihy společnost českého etnika v české části Československé republiky.

Zděděné struktury z 19. století - česká ekonomika, životní úroveň a specifická sídelní struktura se formovala v posledních letech habsburské říše. Ke konci 19. stol. byly české země průmyslově agrární společností, která byla rozvinutější než většina evropských zemí, zhruba na úroveň tehdejšího Švédska. V sociální stratifikaci českých zemí se prolínaly prvky stavovsky organizované společnosti se společností kapitalistickou, sociální postavení bylo určováno jak statusem uvnitř stavovské struktury, tak úspěchem a bohatstvím v rámci nově se formující kapitalistické společnosti.Co se infrastruktury týče, z hlediska školství a komunikační sítě patřily české země k předním evropským státům, ovšem úroveň bydlení a hygieny byla nižší. V sociální struktuře a v pohybu české společnosti měla významnou roli inteligence, často venkovského nebo rolnického původu. I když neměla politickou moc, plnila roli organizátora politického života.

Účinky první světové války - realizace národního státu vedla (při různorodé etnické striktuře) k četným problémům. Z majoritních etnických skupin - Němců a Maďarů - se staly minoritní skupiny. Po r. 1918 nastávají také hluboké sociální změny, změny právního řádu, administrativy i politického života. Poválečné otřesy, velká hospodářská krize let 1929-1933, nacismus v Německu a fašizující režimy v okolních státech udržovaly pocity ohrožení celá třicátá léta. Tyto obavy z vnějšího ohrožená byly klíčovým faktorem působícím na utváření české společnosti v období 1918-1938.

Modernizace české společnosti - o rychlé industrializaci svědčí fakt, že v meziválečném období již měly české země vysoký podíl obyvatelstva pracujícího v průmyslu, v dopravě a v peněžnictví a zároveň nízký podíl lidí hospodářsky závislých na zemědělství. Nastala také změna demografického chování obyvatelstva, již před koncem 19. stol. došlo k poklesu plodnosti, který trval až do 40. let. V době první republiky se vědomá regulace počtu narozených dětí stala samozřejmostí pro většinu obyvatel. Co se urbanizace týče, charakteristickým rysem české struktury byl velký počet malých a středně velkých měst a také vysoký podíl obyvatelstva ve městech. Koncentrace obyvatelstva do měst byla charakteristická pro všechny evropské země. První republika převzala z rakousko-uherské monarchie zcela rozvinutou a bohatě diferencovanou politickou strukturu. Pluralitní zastoupení politických stran bylo nezbytným předpokladem k tomu, aby se první republika mohla stát demokratickým státem. Demokratizace znamenala také uznání volebního práva pro ženy, odstranění stavovských výsad šlechty či umožněním rozvodů. Začala se formovat společnost hromadné spotřeby s novou etiketou, zábavou, s novým životním stylem, s vysokou úrovní obecné vzdělanosti a s jiným přístupem k náboženství a církvi (na jedné straně sekularizace, na straně druhé posílení vlivu protestantské církve). Symbolem první republiky se stal T.G. Masaryk, který svým myšlením a příkladem výrazně ovlivnil chování velké části populace. Česká společnost zůstala až do r. 1939 jedinou liberální demokracií ve střední Evropě.

VIII. Obyvatelstvo českých zemí ve 20. století

Klíčová období novodobé historie českých zemí - roky 1918, 1945, 1948, 1968 a 1989 - lze přijímat za základ periodizace vývoje obyvatelstva, protože vytvářela nové podmínky populačního vývoje na další desetiletí. V průběhu celého 20. stol. se výrazně změnila role populace ve společenském rozvoji. Zrychlující se využití techniky zeslabovalo dřívější pohled na obyvatelstvo jako hlavní zdroj vojenské a hospodářské moci státu. V rámci sociálního vývoje se měnilo postavení dětí i starších lidí, měnily se pohledy na rodinu a její funkce, na roli národností, náboženství a vzdělání a na postavení žen ve společnosti. Rostla vzdělanost, rozšiřoval se individualismus a sekularizace.

Demografické struktury - výrazný politický význam, zvláště po nástupu nacismu v Německu, měla národnostní struktura obyvatelstva. Při sčítání obyvatel v r. 1921 žila v českých zemích téměř třetina obyvatel s jinou než československou národností (hlavně Němci a Poláci). Více než polovina obyvatelstva patřila k sociální skupině dělníků, další velkou skupinou byli rolníci. Převážná většina obyvatel byla příslušníky jedné ze čtyř větších církví, bez vyznání bylo jen 8% - skutečná sekularizace však byla silnější, mnoho příslušníků církví bylo jen formálních. K židovskému náboženství se při tomto sčítání přihlásilo 120tis. obyvatel, tedy asi 1%.

Populační vývoj - po první světové válce nastal kompenzační vzestup sňatečnosti a následné zvýšení plodnosti. V době hospodářské krize se však míra sňatečnosti snížila na minimum. Jen málo se lepšící sociální postavení většiny obyvatelstva spolu s nedostatkem veřejných prostředků brzdilo zlepšování hygienické situace a tím i snižování nemocnosti a úmrtnosti na infekční nemoci. V evropském kontextu však české země patřily k zemím s vyšší mírou sňatečnosti (i v krizových letech), s nízkou úrovní rozvodovosti a s průměrnou úrovní porodnosti.

Protektorát Čechy a Morava - mnichovským diktátem z 30. září 1938 byly české země okleštěny o 37% svého území, kde žilo z 3,9 milionu obyvatel 855tis. Čechů, tedy 12% české populace. Přibližně polovina z nich byla donucena odejít do vnitrozemí, to byl první masový přesun obyvatelstva na našem území ve 20. stol. Vzrostla také emigrace (útěky před fašismem). Zabrané pohraničí se stalo 15. března 1939 součástí německého státu. Protektorát Čechy a Morava byl formálně autonomní zemí uvnitř Velkoněmecké říše, avšak realita byla jiná - byl obsazen německou armádou a politicky i hospodářsky byl začleněn do Říše. Díky intenzivnímu zbrojení téměř vymizela nezaměstnanost (ta později přerostla až v totální nasazení), což způsobilo vzestup sňatečnosti, zejména v r.1939. Je paradoxem, že ve válečném období přibylo žen s dětmi - dítě bylo jistou zábranou proti pracovnímu nasazení. V Protektorátu se také mírně zvýšila rozvodovost, způsobená nasazením žen do zbrojní výroby a nasazení mužů do Německa, které vedlo k narušení života rodin a ke snadnějším vztahům mezi ženatými muži a vdanými ženami. Válečné ztráty na lidských životech představovali z velké většiny zahynulí Židé (přes 77tisíc), téměř 5tisíc českých Romů a dalších 50tisíc lidí zemřelých ve věznicích, koncentračních táborech a při pracovním nasazení v Německu.

Obyvatelstvo v letech 1945-1991 - po válce došlo k posunu společnosti "doleva". Ve volbách v r.1946 zvítězili komunisté. Rozdílné pohledy demokratických stran na budoucnost republiky vedly ke konfliktům, které vyvrcholily demisí demokratických ministrů a únorovým pučem. Vznikla druhá vlna emigrace. Poměrně rychle vznikl nedemokratický systém, který občany zbavil svobody a který přípravami k agresivní válce zbrzdil rozvoj ekonomiky. Po necelých dvaceti letech se začal tento systém rozpadat. Pražské jaro skončilo vstupem armád Varšavského paktu v srpnu 1968. Po něm následovalo dvacet let tzv. normalizace. Studená válka a pokračující zbrojení vedly k takovému úpadku, že se po r. 1989 "socialistická" společnost vnitřně rozpadla.

Demografické struktury - již koncem války začal na území českých zemí velký migrační pohyb. Historicky největší migrací na našem území byl odsun Němců realizovaný 1945-47, během něhož musely republiku opustit 3miliony Němců. Odsun Němců a válečné ztráty obyvatel znamenaly výrazné snížení počtu obyvatelstva českých zemí (z 11,2mil. na 8,7mil.). Znárodnění průmyslu, kolektivizace zemědělství a socializace celé ekonomiky změnily sociální strukturu obyvatelstva. Zvýšil se podíl dělníků(zejména v hutnictví), zaměstnanců a družstevních rolníků, vznikla silně uniformní společnost s tendencí snižovat meziskupinové rozdíly. Podíl české národnosti po odsunu Němců vzrostl na 94%, druhou národnostní skupinou byli imigranti ze Slovenska a významnou etnickou skupinu tvořili Romové. Počet lidí hlásících se k náboženskému vyznání klesl do r. 1991 na pouhých 44%. Sekularizace byla urychlena protináboženskou a proticírkevní politikou. Změnila se také struktura domácností, snižovalo se zastoupení úplných rodin, zvyšoval počet svobodných matek s dětmi a rostl počet jednočlenných domácností. Při nedostatečném rozvoji techniky musel vycházet růst ekonomiky z vysoké intenzity ekonomické aktivity žen. Ženy byly považovány hlavně za pracovní sílu, u zaměstnaných žen došlo ke snížení plodnosti. V nepříznivé politické situaci se mladí lidé rozhodovali pro stále menší počet dětí. Růst počtu obyvatel se zpomaloval také kvůli špatnému zdravotnictví, zhoršování životního prostředí, vytváření nezdravého způsobu života - to vše vedlo k dlouhodobé stagnaci naděje na dožití. S liberálnější legislativou došlo také k vzestupu rozvodovosti. Největším zásahem do úrovně reprodukce se stalo přijetí zákona o umělém přerušení těhotenství v r. 1957. Možnost interrupce vedla zřejmě k omezení používání antikoncepce, počet potratů rostl každým rokem (např.v r.1961 70tisíc), reprodukční základna obyvatelstva se tak podstatně zúžila.

Negativní rysy populačního vývoje, četné rozvody a potraty, nízká porodnost, stagnující úmrtnost a nelegální emigrace, v ČR vrcholily koncem 80. let.

Obyvatelstvo v letech 1989-1997 - Sametová revoluce znamenala mnoho systémových změn, transformaci politickou, ekonomickou i sociální a také svobodnější rozhodování pro občany, a to ve všech směrech (studium, cestování, podnikání…). Se svobodou se objevila i určitá rizika, jako je možnost ztráty zaměstnání. Zmizela dřívější uniformita. Mladí lidé reagovali na rozšíření svých perspektiv sníženou sňatečností, přibývá také dvojic tvořících nesezdaná soužití. Odkládání sňatků a pokles plodnosti byly nepochybně způsobeny také růstem nákladů na děti a finanční nedostupností bytů. Počet potratů radikálně poklesl, což bylo způsobeno jak zodpovědnějším sexuálním chováním (zejména kvůli strachu z HIV), tak rozšířením spolehlivých antikoncepčních metod. Zvýšenou úrovní zdravotnictví a také zvýšenou péčí jednotlivců o vlastní zdraví se zřetelně snížila úmrtnost, čímž se zvýšil podíl starších lidí ve společnosti.

Všechny polistopadové změny rodinného, reprodukčního i zdravotního chování obyvatelstva znamenají začátek procesu přibližování úrovni demografických ukazatelů západní Evropy.


***