Komparace poznatků o lidské kultuře, evoluci, vztahu člověka k přírodě a také o pokroku
a západní civilizaci


Claude Lévi-Strauss - Stanislav Komárek - Josef Vavroušek


Claude Lévi-Strauss: Rasa a dějiny

Lévi-Strauss se v této knize snaží vyvrátit teze podporující a ospravedlňující rasismus. K tomu využívá své poznatky o vývoji kultur, etnocentrismu, lidského pohledu na dějiny a pokrok, které při studiu sociální a kulturní ekologie nemůžeme přehlédnout.


Rozmanitost kultur - rozdíly v lidských kulturách nejsou stejné ani na stejné úrovni, rozmanitost lidských kultur v přítomnosti, a tím více v minulosti, přesahuje všechno to, co kdy můžeme o lidských kulturách poznat. Ve společnostech existují současně síly působící protichůdně, jedny usilují o udržení vzájemných odlišností, druhé naopak podporují procesy konvergence. Společnosti se nevyvíjí v naprosté izolaci od ostatních společností, existují tedy rozdíly, za něž mohla určitá izolace, ale také jsou rozdíly vzniklé vzájemným stykem kultur. Rozmanitost plyne více ze vztahů mezi kulturami, které je spojují, než z jejich izolace.

Evoluce - autor nezpochybňuje Darwina, evoluci však uznává pouze na biologické úrovni. Sociální evolucionismus pouze pohodlně představuje fakta, nelze v něm uplatnit vědeckou důslednost. Zavádí pojem falešný evolucionismus - ten se pokouší potlačit rozmanitost kultur předstíráním, že ji naopak plně uznává. Pokud různé stavy nazýváme etapami jediného vývoje, jde opravdu jen o zdánlivou rozmanitost.
Každá společnost může (ze svého hlediska) rozdělovat kultury na:
--> ty, které jsou s ní současné, ale vyskytují se na jiném místě světa
--> ty, které se projevují na stejném místě, ale časově ji předcházejí
--> ty, které ji předešly v čase a zaujímají jiný prostor

Falešný evolucionismus pokládá staré civilizace za předchůdce současných, avšak jisté aspekty dvou civilizací (současné a zmizelé), které jsou podobné, nemusejí být analogií všech aspektů. Abychom se mohli zabývat některými společnostmi jako "etapami" vývoje jiných společností, bylo by třeba připustit, že zatímco se v jedné kultuře něco dělo, ta druhá stála na místě - často se hovoří o národech bez historie - avšak my pouze jejich historii neznáme. Možná nebyla tak progresivní (hromadící objevy), aby budovala velké civilizace, ale byla stejně aktivní, jen neměla schopnost syntézy inovací.

Idea pokroku - pokrok nelze zpochybnit, ale nelze ho seřadit do pravidelné a nepřerušené posloupnosti. Schémata vývoj pouze zjednodušují, formy civilizace nemůžeme rozložit v prostoru jen proto, že jsme si je představovali v čase postupně. Pokrok není nutný ani nepřetržitý, postupuje skoky, posuny, které nevedou vždy nejdál nebo stejným směrem.

Stacionární a kumulativní historie - pokud považujeme historii nějaké civilizace za kumulativní, znamená to, že její vývoj měl nějaký význam i pro naši civilizaci a naopak, jeví-li se nám jiné kultury jako stacionární, tak proto, že jejich vývoj pro nás nic neznamenal; tato kultura však ve skutečnosti vůbec nemusí být stacionární. Každá historie je kumulativní, jednotlivé historie se liší pouze stupněm kumulativnosti. Lidstvo se nevyvíjí jednosměrně. Pokud se někdy jeví stacionárně, neznamená to, že z jiného hlediska neprodělává změnu. Kontrast mezi progresivními a interními kulturami je dán především místem, odkud je pozorujeme. Kulturní skutečnosti zvenčí pozorujeme prostřednictvím zkreslujícího aparátu našeho odkazového systému (tj. komplexní referenční systém daný naší kulturou). Posuzujeme-li např. kumulativní historii západní civilizace z hlediska technického pokroku, pak jsme jistě na prvním místě. Ovšem např. v otázce využití potenciálu lidského těla a všech jeho zdrojů je Východ a Dálný Východ daleko před námi.
Příklon k životnímu stylu a kultuře západní civilizace je dán především z nedostatku jiné volby, není to svobodné rozhodnutí. Západní civilizace se snaží zvyšovat množství energie na jednoho obyvatele a snaží se také prodlužovat lidský život (což vede ke zvýšení potenciálu). Ovšem existují zde také kompenzační jevy - masakry, nerovnost. Takto se ale odedávna chovaly všechny lidské společnosti. Mnohé archaické společnosti dosáhly výraznějších výsledků, např. na výsledcích neolitické revoluce jsme závislí dodnes (a nepřinesli jsme žádná zdokonalení). Zde Lévi-Strauss cituje Davida Huma: Zajímáme se jen o určitý typ pokroku, vyhrazujeme zásluhu jen kulturám, které ho dovršily v největší míře, ostatní nás nezajímají. Pokrok je determinován vkusem lidí.

Spolupráce mezi kulturami - každá kultura se vždy nachází "v koalici" s dalšími kulturami. Skutečné přispění kultur nespočívá v seznamu jejich jednotlivých vynálezů, ale v diferenčním odstupu mezi nimi. Každý příslušník dané kultury by měl vůči ostatním kulturám pociťovat vděčnost a být si vědom jejich odlišnosti a tolerovat je. Světová civilizace nemůže být v absolutním slova smyslu - je to jen koalice ve světovém měřítku kultur, které všechny uchovávají svou originalitu.


Stanislav Komárek: Příroda a kultura

Kniha s podtitulem Svět jevů a interpretací aneb Jak je to doopravdy analyzuje a srovnává vztah člověka k přírodě v minulosti a dnes. Zmíním jen některé myšlenky z jeho knihy, které tematicky souvisí s touto prací.

Polarita lidské percepce světata vnímají primárně to, na co jsou vnitřně vyladěni, a zbytek přehlížejí. Člověk se těžko vžije do "reality" jiných tvorů.

Problém antropomofrismu - biomorfní modelování - snaha interpretovat jiné jevy a objekty analogicky vůči sobě samému (vždy záleží na tom, co považujeme za primární, nejčastěji je to člověk sám). Sociomorfní modelování - lidská společnost se chápe kosmicky, aby byla legitimní, musí se řídit stejnými zásadami jako makrokosmos. Každá společnost si z přírody vybere jen některé jevy a jiné potlačí.

Evoluce - autor uvádí jako příklad sociomorfního modelování darwinismus, který dle něj projektuje viktoriánskou Anglii (populační exploze, konkurence, boj o přežití). Evoluce jako celek dělá dojem záměrnosti i nezáměrnosti čehosi nejblíže podobného snu či dětské hře, tj. imaginaci s otevřeným koncem a náhlými zvraty, nikoli hře s pevnými pravidly. Lidská kultura a její projevy je pokračováním evoluce jinými prostředky.

Enviromentalismus - dle autora je hybnou silou enviromentalismu pocit odcizení spíše než samotné zhoršení životního prostředí. Starost o znečištěné prostředí je projekcí obavy ze znečištěného vnitřního, duševního světa. Enviromentální strachy koření z obav z možného konce světa (které byly v lidech v každé době, např. eschatologická hnutí).

Portmannův přínos - vycházel z teze, že sebeprezentace (představování a designování sebe sama) je jednou ze základních funkcí živého organismu. Portmann spatřuje analogii mezi člověkem a ostatními živými bytostmi zejména co se týče jejich podílu na subjektivitě, kreativitě, autonomii a tvůrčí svobodě - toto uvědomění může vést k šetrnějšímu vztahu k mimolidským živým tvorům. Takovéto uvědomění však chybí industriální civilizaci. Portmann zdůrazňuje cenu jednotlivého jsoucna a působí tak proti svůdné možnosti "zamilovat se" do abstrakt jako jsou slova, pojmy či ceny a peníze v ekonomickém smyslu.
Člověk je bytost výjimečná, avšak zároveň je legitimní součástí jednoho světa.


Jan Keller: Přemýšlení s Josefem Vavrouškem

V tenké publikaci se Jan Keller pokusil obsáhnout myšlenky Josefa Vavrouška, na které sám Vavroušek kladl největší důraz. V této práci uvedu jeho analýzu hodnotových orientací moderní společnosti.

Vztah člověka k přírodě - v moderní společnosti převažuje kořistnický vztah k přírodě. Příroda je považována za nekonečný zdroj surovin či za "hřiště", na němž se odehrávají libovolné aktivity člověka, aniž by byly respektovány meze přirozené únosnosti území. Orientujeme se na neobnovitelné zdroje surovin a vytváříme emise odpadů do prostředí. Alternativou by se mělo stát vědomí sounáležitosti s přírodou, úcta k životu ve všech jeho formách i k přírodě jako k celku. Je třeba využívat území jen v rámci v mezí jeho přirozené únosnosti a orientovat se na obnovitelné zdroje surovin.

Vztah lidského individua ke společnosti - v současnosti převládají dva protikladné přístupy. Na jedné straně je to přehnaný důraz na individualismus a soutěživost. Tento postoj umožnil explozivní rozvoj ekonomiky západní Evropy a Severní Ameriky, avšak také vede k poklesu pocitu odpovědnosti za věci veřejné a k rozvolnění vztahů k ostatním lidem. Na straně druhé je to jednostranný kolektivismus, kde jsou zájmy jednotlivce zcela podřízeny zájmům celku. Pocit spoluodpovědnosti za vývoj životního prostředí se (díky zbavení práva rozhodovat o věcech veřejných) vytratil. Alternativou by měl být vyvážený důraz na jednotlivce a kolektiv (rodina, obec, stát a také lidstvo jako celek). Důležité je vědomí sounáležitosti člověka s lidským společenstvím.

Vztah k toku času a smyslu dějin - současnost je charakteristická posedlostí kvantitativním růstem. Žádný růst založený na rostoucí spotřebě hmotných statků nemůže pokračovat po libovolně dlouhou dobu, vždy narazí na omezení daná reálnými možnostmi. Spíše než na kvantitativní rozvoj by měla lidská společnost klást důraz na rozvoj kvalitativní, tedy na zlepšování kvality života a lidských vztahů, kultury, duchovního a intelektuálního života. Jediným prakticky neomezeným zdrojem je lidská tvořivost.

Vztah k úrovni našeho poznání - jednostranný důraz na racionalitu a prosté kauzální myšlení, slepá důvěra ve schopnosti lidí (vědců) předvídat a usměrňovat budoucí vývoj, to vše je charakteristické pro moderní západní společnost. Při zásazích do přírody je však potřeba opatrnosti při činnostech, jejichž důsledky nemůžeme dohlédnout v delších časových horizontech. Racionální myšlení je třeba doplnit intuicí a citem.

Vztah k budoucím generacím - jednoznačně převládá preferování krátkodobých zájmů nad zájmy dlouhodobými, žijeme na úkor dalších generací, tržní mechanismy neumějí pracovat s delšími časovými horizonty. Měli bychom respektovat dlouhodobé důsledky lidských činností na základě vědomí odpovědnosti vůči budoucím generacím.

Vztah k odlišným názorům a jiným civilizacím - evropsko-americká kultura často podceňuje nebo ignoruje jiné civilizace na základě neopodstatněného pocitu nadřazenosti, chová se k nim agresivně (v minulosti vojensky, dnes kulturně a ekonomicky), což vede k evolučně i eticky nežádoucí dominanci evropsko-amerického způsobu života v řadě oblastí přináležejících k jiným kulturním okruhům. Lidstvo tak ztrácí kulturní diverzitu, která je vedle kulturního dědictví také základním předpokladem lidské schopnosti adaptovat se na nepředvídatelné změny podmínek. Alternativou je vzájemná tolerance a pochopení jiných kultur a snaha poučit se z jejich kultury a zkušeností. Je třeba posílit politické, ekonomické i jiné globální mechanismy umožňující soužití a vzájemné obohacování různých kultur, a to při zachování a podpoře jejich svébytnosti a rozmanitosti.



Použitá literatura:

Lévi-Strauss, C.: Rasa a dějiny, Brno, Atlantis 1999

Komárek, S.: Příroda a kultura. Svět jevů a interpretací aneb Jak je to doopravdy, Praha, Vesmír 2000

Keller, J.: Přemýšlení s Josefem Vavrouškem, Praha, G plus G 1995

Odstran spyware ze sveho pocitace