Indiánský lakros


Indiáni lakros nazývali Mladším bratrem války, neboť jím často řešili hrozící konflikt mezi dvěma kmeny. Mužstva měla i stovky hráčů. Branky byly od sebe vzdáleny až několik kilometrů, ve hře mohlo být i více míčků (míčky bývaly z jelení kůže vycpané jeleními chlupy čí mechem, dřevěné nebo lýkové). Branku tvořily tyče, jindy třeba strom, skála či dokonce osoba – medicinman (taková branka se během hry pohybovala, což komplikovalo situaci). Postranní čáry neexistovaly, hrálo se dva až tři dny od rozbřesku po setmění. Když hráči začali umdlévat, dohnaly je obvykle ženy jejich kmene a bitím rákoskami je nabádali k větší aktivitě.

Později začali hrát lakros i běloši, hra se stala kanadským národním sportem. Rozdíl mezi indiánským a bělošským stylem života se pochopitelně projevil stanovením přesných pravidel lakrosu a změnou stylu hry. V současné době se bělošský lakros hraje u nás i v Kanadě jako mezinárodní sport s jednotnými pravidly.

I český lakros se však vyvinul z indiánské hry. U počátků této hry u nás stojí ctitelé indiánských tradic z pražského 3. střediska Junáka Thecumtha, kteří od roku 1972 pořádali turnaje v lakrosu, který měl více sice menší hřiště a méně hráčů než u indiánů, ale dřevěné lakrosky, zcela volná pravidla a indiánský duch fair play byly s původní hrou společné. Další oddíly, kterým se hra zalíbila, pak indiánské pojetí nahradili ryze sportovním a český „duralový“ lakros na světě. V oddílech indiánského typu však hrajeme dále původní „dřevěný“ lakros – baggataway.

Nejdříve si hráči musí vyrobit LAKROSKY. Výroba lakrosové hole je poměrně pracná, ale pečlivost se nám vyplatí. Z čerstvě pokáceného smrku nebo polomu uřízneme větev aspoň metr dlouhou, na tlustším konci silnou kolem 2 cm. Několik dní postupně ohýbáme do konečného tvaru (například utahováním řemínku) a teprve když je oko vytvořené, hůl oloupeme. Šířka oka by měla být v rozmezí asi 13 až 20 cm, délka oka 20 až 30 cm. Délka celé hole (oko + rukojeť) přibližně 60 až 100 cm.

Nyní lakrosku vysíťujeme. K tomu můžeme použít provázek nebo tenký kožený řemínek. Síťování je vlastně vázání škotových uzlů. Při síťování v dostředné spirále začínáme po obvodě a skončíme u středu oka, kde necháme malý otvor, jehož stažením regulujeme hloubku výpletu. Můžeme síťovat i v řadách od shora dolů, což je jednodušší, případně (zvláště při použití řemínku) dělat jen uzlíky. Hotový výplet upravíme tak, aby vložený míček při pohledu z boku aspoň trochu vyčníval. V příliš rovném výpletu se míček špatně nosí, z příliš hlubokého se zase špatně vyhazuje.

Rukojeť lakrosky můžeme omotat kůží, lakrosku ozdobíme různými ornamenty vypalováním či malováním. Rovněž přívěšek z krocaního pera pěkně doplní vzhled lakrosky.

Stylový MÍČEK uděláme z jelenice nacpané suchým mechem, ale poslouží i krikeťák nebo tenisák.

Jako HŘIŠTĚ můžeme využít jakoukoliv louku, hřiště či plácek, rozměry nejsou rozhodující. Pro běžnou hru na táboře volíme vzdálenost branek asi 50 až 100 m (podle počtu hráčů). Branky mohou být různé. Pro jednoduché a přitom stylové branky můžeme použít trojnohy vysoké asi 150 cm).

PRAVIDLA se vyznačují indiánskou volností, malebností a smyslem pro férovou hru. Počet hráčů není přesně daný, na každé straně může hrát například 5 osob. Na táboře můžeme hrát bosi, oblečeni v bederních pásech. Vítaným zpestřením může být i rozlišení soupeřů pomocí válečnického pomalování obličejů.

Před začátkem hry družstva nastoupí a představí se svými pokřiky, vlastní oddílový rituál je vítaný. Při zahájení vyhazuje rozhodčí míč uprostřed hřiště s výkřikem „lakros!“ a hráči vybíhají od svých branek s dakotským bojovým pokřikem „Tóka hej!“ (znamená to na nepřítele!). Hřištěm je celá louka, i prostor za brankami, hraje se bez autů. Pouze když míč skončí v lese nebo v potoce, přerušuje rozhodčí hru. Cílem hry je míč, který se nabírá do lakrosky a nese či libovolně přehrává, dopravit do branky soupeře. Nesmí se hrát úmyslně rukou či nohou, při srážce či strčení se hráč v indiánském duchu soupeři omluví. Rozhodčí může přerušit hru a vhazovat, pokud se hraje příliš dlouho na zemi, aniž se podaří míč nabrat d lakrosky a odnést (zvláště u začátečníků bude tato situace častá).

Hrací doba může být podle dohody, volená podle kondice hráčů, (třeba 2 x 15 minut), nebo na určitý počet bodů. Po zakončení zápasu se hráči loučí tradičním oddílovým ceremoniálem.



VYROB SI LAKROSKU!

Tři druhy, které se nám osvědčily:

Vánoční lakroska:
Jako materiál nám poslouží po vánocích vyhozený stromek – smrček.

U popelnic jsou jich hromady. Uřízneme si vršek dlouhý asi 90 – 100 cm. Odstraníme zbylé jehličí a s velkou trpělivostí ohýbáme oko lakrosky, svážeme a necháme uschnout, pak oloupeme kůru a vypleteme oko lakrosky.

A je to!



Y lakroska:
Materiál – vidlička z vrby nebo jasanu.

Varianta a: obě ramena ohneme k sobě, vytvoříme oko a uprostřed pevně svážeme.

Varianta b: ohneme si silnější prut do podkovy, tu potom přivážeme ke zkráceným ramenům lakrosky.
Oloupeme kůru a necháme vyschnout, zase vypleteme.



Lesní lakroska
Nejpracnější ale také nejdokonalejší lakroska. Silnější jasánek seřežeme po celé délce až k jádru, to je první krok.

Po tomto pracném kousku zbývá zploštit prostor pro oko. Jeli takto připraven polotovar, je potřebné místo pro oko vařit aby změklo. Dá se toho docílit ve velkém hrnci, ale před tím je nutné střed polévat vařící vodou a ohnout celý prut do podkovy, aby se dal ponořit do hrnce.

Potom, co dřevo vařením změkne, je pár sekund na to abychom celý prostor pro oko stihli obtočit a stáhnout nejméně kolem sklenice od kompotu. Necháme celek stáhnutý na sklenici až do vyschnutí. Poté zase následuje vyplétání.

Výplet lakrosky:
Na jednom konci oka přivážeme provázkem hodně dlouhým aby vyšel na celý výplet. Po obvodu oka se ve stejných rozestupech navážou lodní smyčky – vzniknou vlnky provázků. Na ty se pak ve středu vážou očka a zase se pokračuje po obvodu až ke středu.



*** A hra může začít! ***