Úvod

Lidé, kteří čtou knihy a chodí na přednášky, jsou dospělí, více méně hotoví lidé. Spoustu věcí už znají, dovedou, umějí - od nepravidelných sloves přes komplexní čísla až po tichomořské ostrovy. Dokonce i o člověku se ledacos naučili: o jeho kostře, svalech, orgánech, možná i něco o výživě a sexualitě. To všechno se ale týká "člověka vůbec", jako kdyby to byl někdo cizí - a ne mne jako osoby. Jenže právě v tom věku, kdy člověk začíná být dospělý, mívá sám se sebou starosti, a v těch mu tyto vědomosti nejsou mnoho platné. Proto někteří lidé hledají radu u kartářky a v astrologických rubrikách pestrobarevných časopisů: chtějí se o sobě dozvědět něco, co se týká jejich vlastního života. Chtěli by vědět, do čeho se mají pustit a na co si dávat pozor, co je pro ně dobré a co ne. Horoskop tato knížka nikomu nenahradí a nikdo se z ní nedozví, jaký bude jeho individuální osud, mohl by se však dozvědět něco víc o sobě jako o jednotlivém člověku, přesněji o lidské osobě. O člověku, to jest zejména také o sobě, jak sami sebe denně zažíváme, včetně starostí, které to s sebou přináší. O tom, v čem jsme si jako lidé podobní, co dostáváme do vínku a čeho se nám naopak nedostává, ale co se přesto nějak týká vlastního života každého z nás. Jak uvidíme, není toho málo. Nakonec by z toho mělo být i jasné, co vlastně člověk v horoskopech hledá a proč mu v jeho starostech se sebou samým nejspíš nepomohou. Moderní doba klade velký důraz na lidskou svobodu , na uvolnění každého člověka z vnějších tlaků a překážek, které mu brání stát se plně osobou. Současná zkušenost však ukazuje, že vnější, občanská svoboda je sice nutnou podmínkou osobního rozvoje, ne však podmínkou dostačující: aby se člověk mohl stát osobou v plném slova smyslu, potřebuje se jistě zbavovat překážek, které mu bránily v dosahování jeho cílů, musí však zejména nějaké cíle mít - a to u člověka znamená, že je musí umět také hledat. Ještě do nedávné doby byl život většiny lidí zcela naplněn bezprostředními starostmi a každodenním obstaráváním potřeb. Teprve koncem 20. století se masově rozšířil nový fenomén "volného času" - a dnes se zdá, že se šíří víc, než je nám někdy milé, například v podobě nezaměstnanosti. Ta dnes v bohatých společnostech člověka neohrožuje na holém životě, ale spíš tím, že před něj neúprosně klade těžkou otázku: co si s ním počít? A to znamená, co si počít se sebou samým. Jako všechno živé, i člověk potřebuje růst. Tak nás lidí na světě stále přibývá a aspoň v bohatších zemích jsme si zvykli také víc a víc spotřebovávat. Obojí však v poslední době naráží na omezené možnosti naší Země. Jenže lidé a lidské skupiny naštěstí už dávno vynalezly i jiný způsob, jak růst: udělat ze svého života něco víc. Nejenom tím, že stále víc chceme, ale že toho, co máme, umíme také lépe využít. Tak lidé objevili kulturu jako soustavnou péči o to, jak být stále víc člověkem a jak si ve společnostech vytvářet stále bohatší a zajímavější prostředí. Objevili nejdříve svátky a slavnosti, kdy si nejen oddechnou od svých starostí, ale kdy si mohou navzájem nabídnout to nejlepší - a zároveň také předvést, co všechno dokáží. Kdy se jen nepočítá a neplánuje, ale také dává a dostává. Objevili jazyk , v němž můžeme nejen komunikovat, ale také trvale uchovávat všechno to, co výjimeční lidé vytvořili, a nabízet si navzájem své slovo, na něž se můžeme spolehnout. Zavedli závazný společný mrav a zvyky, které život zjednodušují a činí spolehlivějším, přehlednějším. Objevili hru, kde se učí nejen soutěžit a předvádět, ale také spolupracovat a přihrávat v prostředí idealizované spravedlnosti a bezpečí, kde se ani neúspěšné experimenty netrestají jinak než symbolicky. Lidský život jistě není jen svátek a hra, nýbrž starost a také trápení. Jenže právě to, co se lidé při sváteční hře naučili a co si tam vyzkoušeli, dokázali pak prosadit i do všedního života jako právo , pomoc slabším nebo zdvořilost . A právě tam, kde se tohle lidem podařilo, vznikla z kultury civilizace , to jest bohatší a pohodlnější život pro všechny. Ovšem ani civilizace nemají jednou provždy vystaráno: všechny jejich instituce a vymoženosti nakonec závisejí na tom, že se o ně někdo soustavně stará, že o ně pečuje, že je přizpůsobuje novým podmínkám a rozvíjí. Tak vypadá skutečný, to jest také udržitelný rozvoj a růst. Pro tuto krajně důležitou činnost nejsou žádné obecné recepty, protože je to práce tvořivá . Nemohou ji za nás vyřídit jen "někde nahoře", protože se musí dělat úplně všude a každý člověk je k ní vlastně povolán. Ale doopravdy přispět k ní dokáží jen ti, kdo sobě a lidské společnosti rozumějí, komu na sobě samých i na jejich společenství záleží - a kdo je mají rádi. To jest statečné, odhodlané a vynalézavé lidské osoby. Lhostejní, znudění a pohodlní, kteří jen čekají na pravidelné krmení, na civilizaci konec konců pouze parazitují. Mnoho mladých lidí se připravuje na povolání, která se zabývají lidmi, a to právě lidmi jako osobami. Budoucí učitelé, vychovatelé, sociální pracovníci, psychologové, a možná i budoucí právníci, novináři, politici, budoucí kněží, kazatelé nebo lékaři. Právě od učitelů a vychovatelů chceme, aby děti nejen něco naučili, ale zejména aby jim pomohli stát se dospělými lidmi, to jest - osobami. A i když se tento tajemný proces, v němž se z dítěte stává dospělý člověk, nedá popsat jako technologický návod, přece by každý, kdo se na něm chce podílet a kdo v něm chce dětem pomáhat, měl o člověku čili osobě vědět aspoň to, co se o něm vědět dá. Je jistě pravda, že jako více méně dospělí lidé každý "o člověku" něco víme: známe sami sebe a máme své zkušenosti i s druhými a s lidskou společností. Zde nám ale půjde o něco víc, přinejmenším ve dvojím ohledu. Předně se pokusíme na tuto obecnou a spíše neurčitou "povědomost" soustředit a učinit ji tématem soustavného zkoumání a přemýšlení tak, abychom o ní dovedli i hovořit, abychom nejen sami sobě, ale člověku jako osobě pokud možno porozuměli. K tomu se ale za druhé dostaneme nejlépe tak, že se pokusíme ukázat a vysvětlit, jak jsme se stali tím, čím jsme - totiž osobami. Při bližším přihlédnutí se ukáže, že cesta od novorozeného dítěte k dospělé osobě je nejen neobyčejně dlouhá, ale i složitá a pracná. Není ani zdaleka tak samozřejmé - jak by se mohlo zdát - že se to každému podaří. Právě proto ostatně potřebujeme učitele, vychovatele, psychology. A moderní společnosti, kde se toho mladý člověk musí naučit stále víc a přitom na něj mají rodiče stále méně času, musí stále víc spoléhat právě na to, že dětem na této klikaté cestě pomohou lidé, kteří to dovedou: profesionálové. * * * Tato knížka vznikla z přednáškových kurzů filosofické antropologie pro budoucí učitele a vychovatele na Karlově univerzitě v Praze. Měla by čtenáři zprostředkovat základní znalosti o povaze a hlavně možnostech lidské osoby v tom rozsahu, jaký může učitel či vychovatel potřebovat. Zejména u budoucích vychovatelů postižených dětí se ukázalo, že tato potřeba může být velice široká - a tomu odpovídal i zájem studentů. Pedagogické hledisko, které zde zřetelně převažuje, vyžaduje, aby výklad byl co možno prostý, jasný, ale také stručný. Při dané šíři tématu bylo třeba zvolit jakési jednotící hledisko, k němuž by se různé části mohly vztahovat. V této práci je to hledisko lidského jednání (v opozici vůči spíše pasivnímu a reaktivnímu "chování" např. behavioristické psychologie) jakožto charakteristického projevu lidské svobody. Odstup od bezprostředně dané situace, uvolnění od reakcí na přímé podněty jsou základní výbavou člověka jako nespecializované a nehotové bytosti, která si své způsoby obživy, reprodukce i dalšího vývoje musí nacházet a zkoušet sama, a to právě tím, že jedná. Vědecký ani filosofický výklad ovšem nemůže nikdy nahradit zkušenost s lidskou osobou. Protože musí zůstat všeobecný, nemůže ani naznačit úžasné bohatství možností a variant lidských povah a osudů. Proto se při přednáškách ukázalo jako velmi užitečné doplnit teoretický výklad četbou krásné literatury, zejména klasického románu, jak to ostatně "pragmatickým antropologům" doporučuje už Immanuel Kant (1798:121). Studenti měli za úkol přečíst například něco z Balzaca, Bunina, Dostojevského, Faulknera, Flauberta, Manna, Mauriaca, Shakespeara, Singera, Stendhala, Tolstého nebo Turgeněva a referovat o románových postavách jako osobách. Podobný postup vřele doporučuji i každému čtenáři. Právě klasický román (nebo divadlo) dává možnost nahlédnout "dovnitř" úplně jiné, cizí osoby, což je pro každého vychovatele zkušenost nad jiné cenná. Kniha je rozdělena do tří částí, které se liší hlediskem i metodou. První část stručně shrnuje to nejdůležitější, co o člověku a jeho vývoji říkají různé dílčí vědy o člověku, počínaje fyzickou antropologií přes etologii, embryologii, etnologii, psychologii, sociologii až po jazykovědu a kulturní antropologii. Hranice mezi těmito vědami nejsou - a nikdy nebyly - nijak ostré, například mezi antropologií, etnologií a sociologií. Právě zakladatele a největší představitele těchto disciplin není snadné zařadit: byl Max Weber spíše sociolog nebo kulturní historik, Marcel Mauss antropolog, etnolog nebo sociolog, Georg Simmel filosof nebo sociolog? Spíše vnějškový charakter rozlišení jednotlivých společenských a humanitních oborů ostatně konstatuje i Wallerstein (1998). Pro antropologii je patrně charakteristické, že už od Blumenbacha a Kant a souvisí s biologickým zkoumáním člověka a všímá si tedy především toho, co je všem lidem jako lidem společné, dokonce i přes hranice různých kultur. Na to naváže zkoumání vývoje člověka, jež ji spojuje s embryologií a paleontologií, i lidských společenství, kde se stýká s etnologií a sociologií. [2] Zahrnuje tedy to, co lze o člověku a jeho vývoji konstatovat a doložit vědeckou, tj. objektivující metodou. Vzhledem k našemu tématu se však musíme odvážit výsledky a názory různých věd o člověku jednak podstatně zjednodušit, jednak a hlavně uvést do souvislostí. Neboť právě o tyto souvislosti, které snad umožní povaze člověka hlouběji porozumět a přitom obzor jednotlivých věd z povahy věci přesahují, jde na prvním místě. Druhá část je naproti tomu věnována soustavnému výkladu naší lidské zkušenosti, přesněji řečeno mé vlastní zkušenosti se sebou samým. Všímá si věcí, které "všichni víme": na tom je založena celá její metoda. Věcí, které není možné nijak dokázat - leda právě odvoláním na naši společnou zkušenost. Výklad je tu tedy převážně filosofický a fenomenologický: založený na vlastní zkušenosti, kterou má sice každý na dosah ruky, což ale vůbec neznamená, že by ji doopravdy učinil, to jest uvědomil si ji. Za normálních okolností totiž člověk především žije a jedná, sleduje své cíle a zabývá se svými starostmi, případně odpočívá. K tomu, aby si pořádně všiml, co a jak přitom vlastně zažívá a dělá, je třeba jistého návodu a cviku. Také třetí část je převážně filosofická: všímá si toho, jak se setkáváme s druhými lidmi. Jak uvidíme, je totiž pro člověka charakteristické, že se stává osobou právě jen v jakési oklice, že se k sobě dostává oklikou přes druhého. Jako se člověk rodí jen přičiněním jiných, stává se sám sebou zprvu pouze tak, že "napodobuje" rodiče a sourozence, přesněji řečeno učí se přebírat, vstupovat do jejich rolí. Rodiče a později učitelé "učí" dítě stávat se sebou samým tak, že je doslova vedou, ukazují cestu a předvádějí, "jak se to dělá". Pokud se výchova podaří, přijde okamžik, kdy dosavadní dítě zjistí, že už to nepotřebuje - a stane se tak dospělým člověkem. Aby se ovšem výklad úplně nerozplynul, bylo mnohé třeba také vynechat. Vzhledem k zaměření na lidskou osobu jsem předně silně omezil "makroskopický", hromadný pohled na lidské společnosti, typický spíš pro sociologii. O tématech různé organizace společností, neosobních institucí a mechanismů, které hrají v současných společnostech stále větší roli - jako je organizace moci, právo nebo peníze - bych rád pojednal v samostatné knížce. Z téhož důvodu zde chybí neobyčejně bohaté téma „kritiky společnosti“ (M. Foucault, J. Habermas, T. Adorno, M. Horkheimer aj.), které obrací pozornost k organizaci lidských společností a moci, a je tedy jakýmsi protějškem či doplňkem ke zkoumání lidské osoby. Velmi stručně jsou pojednána témata individuálně psychologická, k nimž existuje bohatá literatura. S těžkým srdcem jsem musel vynechat velmi bohatou oblast náboženství , která s lidskou osobou a s kulturou těsně souvisí, do této knížky by se ale rozhodně nevešla. Studium znamená ovšem daleko víc než přečtení jedné knížky. K našemu tématu je dnes už k dispozici poměrně bohatý výběr další literatury, z níž se pro fyzickou antropologii nejlépe hodí důkladná - i když ne právě přehledná - encyklopedie Benešova (1994), populární etologie Morris ovy (1971, 1997) a vynikající antropologie Gehlen ova (1997, první vyd. 1941), jež zasahuje daleko i do oblasti filosofické. Pro oblast kulturní a sociální antropologie je to předně standardní učebnice Murphyho (1999), učebnice Budilova (1995) a Soukupova (1996), zaměřené hlavně na dějiny tohoto oboru, a malá encyklopedie Hrdý a kol. (1994). Pro filosofickou oblast je to jednak stručný přehled Landgrebův (1968) a Petříčkův (1992), stále cenná práce Cassirer ova (1977, pův. vydání 1944), Patočkovy přednášky (1995) a obě základní, ovšem také přiměřeně obtížná díla, totiž Heidegger (1996, původně 1927) a Lévinas (1997, původně 1961). Velmi dobrým úvodem do filosofie Lévinasovy je Casper (1998), z řady knih o filosofické etice lze doporučit zejména Spaemanna (1998) a k filosofii výchovy Palouše (1991). K doplnění výkladu může konečně posloužit i Sokol (1998), kde jsou některá témata vyložena z trochu jiného hlediska.
Free Dvd * * *
Antropologie je konec konců hledání toho, co je všem lidem jakožto lidem společné. Když se evropské společnosti v novověku zřekly společného náboženství a postupně uznaly i pluralitu lidských kultur, pokusilo se osvícenství založit společenské soužití jen na všem společném rozumu. Ten se však brzy zúžil jen na účelovou racionalitu a technický kalkul ekonomické účinnosti. Historické havárie 20. století a následná kritika racionalismu potom ukázaly, že je to základ až příliš úzký. Současný význam antropologie spočívá právě v tom, že se snaží vykázat i jiné lidské „konstanty“ či univerzálie, než je Kantovský rozum: všichni lidé mají společnou i stavbu těla a funkce jeho orgánů, společný původ a zděděné vzorce chování, ve všech lidských společnostech můžeme nalézt podobné instituce. Nemohlo by soustavné - empirické i filosofické - studium lidských univerzálií poskytnout i pevnější základ pro to, co je a musí být mezi všemi lidmi závazné? Co si všichni lidé mohou a musí navzájem zaručit, aby vůbec mohli společně jako lidé žít? Pokud se nám podaří ukázat, že základním charakteristickým rysem člověka je jeho nehotovost, skutečnost, že "nežije, ale svůj život musí vést" jako každodenní úkol, čtenáře snad nepřekvapí, že se v závěru odvážíme poukázat i na to, co je před námi, co nás jako lidi a lidskou společnost čeká. [3] Zde se ovšem rozevírá široký vějíř názorů, hodnocení a postojů, mezi nimiž je ten autorův jen jedním z možných. V konfrontaci s ním si tak může čtenář ověřit, do jaké míry pokročil nejen v pochopení, ale i v samostatném a praktickém přijetí svého vlastního úkolu být či stát se lidskou osobou. Osoba jako ohrožený druh Stará moudrost říká, že zdravý člověk je ten, který o svém zdraví nic neví, a tedy o něm ani nemluví. S tématem, jemuž se chceme na následujících stránkách věnovat, je tomu možná podobně: lidé patrně vždycky byli "osobami", jenže o tom příliš nevěděli a rozhodně nemluvili. Je to jen náhoda, že se téma lidské osoby ve filosofii a v psychologii objevuje až v tomto století? Ne že by tu nebylo na co navázat: v umění, v literatuře a v náboženství se jedinečné lidské osoby vyskytují nejméně čtyři tisíce let, [4] ale výslovným tématem se osoba stává až v okamžiku, kdy si lidé začínají uvědomovat, že je jaksi ohrožena. Toto ohrožení přichází nejméně ze dvou stran. Na jedné straně je to vznik masových společností, které se nutně komplikují a byrokratizují, a tedy nahrazují osobní vztahy neosobními. To není samo o sobě žádná chyba: finanční úřad nebo zdravotní pojišťovna nemohou s každým z nás navazovat osobní vztahy - a nikdo by o to ostatně ani nestál. Právě institucionální, neosobní vztah je zde zárukou rovného přístupu a dokonce ochranou proti případné zvůli a korupci. Jenže těchto neosobních vztahů v moderních společnostech prudce přibývá - a stejnou měrou slábnou a řídnou vztahy osobní, to jest ty, kde vystupujeme jako nezaměnitelní jednotlivci čili osoby. Ovšem osoba, jak ještě uvidíme, není nějaká hotová, trvalá věc, ba ani daný rys, nezávislý na okolnostech: osoba vzniká a udržuje se jen tam, kde jsou osobní vztahy. Když jich povážlivě ubývá, jako by slábla i osoba sama: jsem-li všude jen občanský průkaz a rodné číslo, jsem to ještě já ? Nebo možná přesněji: co potom znamená "já"? Vážnost této hrozby vystoupila teprve v okamžiku, kdy se nové situace "oslabené osobnosti" pokusili využít totalitní diktátoři. Ještě než byli Židé v koncentračních táborech fyzicky zabíjeni, měli být zbaveni své lidské osoby: na zubožených postavách ve stejných hadrech, označených a oslovovaných zásadně svými čísly, už vskutku nebylo snadné rozpoznat, že se jedná o lidské osoby. Že nešlo jen o nahodilé barbarství, nýbrž o promyšlený postup, nejlépe dokládá okolnost, že i v sovětských lágrech se postupovalo podobně. Ale není třeba sahat pro příklady tak drastické. Dokonce i tam, kde se nám žije docela dobře a nic nám vlastně nechybí, podezřele přibývá situací, kdy se cítíme a kdy se chováme všichni stejně: bydlení, oblékání, stravování a dokonce i zábava jsou dnes stále častěji "masové", to jest charakterizované jen počty, objemy nebo procenty. A na rozdíl od vězňů v koncentračních táborech to všechno přijímáme dobrovolně a bez odporu, protože je to pohodlné - a snad to ani jinak nejde. Stesky na uniformitu masové konzumní společnosti by se snad ještě daly odbýt jako pouze estetické, nebýt ovšem toho, že se "masově" začínáme také sami chovat. Nejlépe je to vidět na různých drobných pošetilostech. Tak vezme-li si někdo do hlavy, že chce jezdit autem, nic proti tomu - pokud si ti ostatní vezmou do hlavy něco jiného. Ale je-li nás najednou pár stovek milionů, vzniká zcela neřešitelný problém. Dokud se na Karlštejně scházelo v neděli pár turistů, mohli si ho v klidu prohlédnout a bylo všechno v pořádku. Když se tam chtěl jet podívat každý a začaly to být tisíce, museli ho pro veřejnost zavřít - jinak by z něho nic nezbylo. Zatím jsme hovořili jen o vnějších projevech masovosti , masového chování. V mase, lépe řečeno v návyku na masové chování se ovšem nepozorovaně ztrácejí jisté lidské schopnosti, na nichž je existence lidských společností konec konců závislá. Jednou z nich je třeba odpovědnost , schopnost přičítat si své činy a nést i jejich důsledky, jednat s vědomím těchto důsledků. Když parta opilých kamarádů poničí železniční vagón, bude to asi muset nahradit. Je-li jich ale pár set nebo tisíc, zaplatí to celé dráha nebo pojišťovna - zřejmě proto, že tu už nejde o lidské jednání, ale o živelní katastrofu. Ty nejhorší škody ale nepáchají masy jako fanoušci ve vlaku, ale ve volebních místnostech: tam totiž mohou rozhodovat o tom, kdo bude řídit státy. Tentokrát bez jakékoli osobní odpovědnosti. Masové chování svědčí o jakémsi oslabení osoby: člověk si netroufá jednat sám a stále častěji se řídí podle ostatních. Sociologové a sociální psychologové, kteří se snaží nalézt příčiny této „socializační krize“, uvádějí zpravidla dvě. První je složitost moderní společnosti, která je pro člověka stále méně průhledná, takže je pro něj stále obtížnější pochopit své místo v této společnosti a tak ji také přijmout za svou. Jeho jednání je pak velmi nejisté a potřebuje potvrzení „masy“ nerozlišených, ale početných druhých. Druhou překážkou úspěšné a účinné socializace , to jest zasazení do společnosti, je značná roztříštěnost „světových názorů“, výkladových a hodnotových rámců, které se tak navzájem zpochybňují a vyvracejí, které však přesto jednající člověk ve společnosti nutně potřebuje. Protože konkurence mezi různými výklady světa vedla v novověku k těžkým konfliktům, snaží se současné společnosti o „hodnotovou neutralitu“ a pokládají vytváření celkového pohledu na svět a místo člověka v něm za soukromou záležitost. O to naléhavější je pak ale i potřeba, aby pro tuto náročnou činnost byl každý přiměřeně vybaven a nestával se tak snadno kořistí různých masových „vůdců“. [5] Osoba se ovšem ocitla v ohrožení ještě také z jiné strany, a to z docela jiných důvodů. Věda , jak věděl už Aristotelés , nemůže být nikdy o jednotlivém: všímá si jen toho, co je obecné. Proto je i jednotlivá, zvláštní lidská osoba zásadně mimo obzor vědy a i psychologie se (jakožto věda) zabývá jen tím, co je na ní vždycky stejné, všem (nebo aspoň mnohým) společné. Pod dojmem úžasných úspěchů vědy v minulém století vzniklo cosi, čemu se pak říkalo "vědecký světový názor": přesvědčení, že skutečné je jen to, co vidí a studuje věda. To ostatní, co věda nevidí, případně vidět nemůže, jsou jen jakési přeludy nebo pověry, lidská přání a sny. A do této kategorie pak padla pochopitelně i lidská osoba. Mnozí se snažili "dokázat", že člověk vůbec není svobodný, že si jen představuje, jak je zvláštní a odlišný od ostatních živých tvorů, a že si své představy o sobě samém pak jen promítá do okolního světa. Že by to, co je zvláštní a jedinečné, nebylo skutečné, to si už dnes myslí málokdo. Přesto z onoho zvláštního domněle "vědeckého" postoje mnoho věcí zbylo. Předně dodnes určuje obsah toho, co se učí ve školách. Nebýt literatury a dějepisu, byla by i škola dodnes jen o tom, co je "obecné". To by samo nebylo ještě žádné neštěstí. Ale v důsledku toho přetrvává neurčitý pocit, že o tom, co je na každém z nás zvláštní, se vlastně nedá a dokonce jaksi nesluší hovořit, že to není téma pro vážné a věcné přemýšlení. Jenže o tom, o čem nikdy nemluvíme, se mluvit ani nenaučíme: nevíme, jak na to. A právě v tomto ohledu by tato knížka chtěla pomoci. Ukázat, předvést, jak se dá i o lidské osobě a její jedinečnosti hovořit, aniž bychom zabředli do soukromí, do nezávazných dojmů a pocitů. Na rozdíl od jiných témat je totiž lidská osoba obtížně dostupná. Není ji vidět, nedá se na ni ukázat, nedá se vyfotografovat ani zvážit. Ačkoli každý, kdo mluví (ale také poslouchá, píše nebo čte), je jistě osoba, obrací se většinou k něčemu jinému, k něčemu mimo sebe. Mluví o počasí, o jídle, o šatech, o hokeji. Dokonce i když bude hovořit o sobě, bude to nejspíš o tom, co ráda jí, co si koupí na sebe, kam půjde na koncert - sotva o sobě samé. Osoba jako taková je nám druhým přístupná jen v tom, co sama nabízí, čím se projevuje navenek. Jak se tváří, jak jedná, co říká. Ani do velice blízkého člověka nikdy nevidíme a může nás velice překvapit: "Tohle bych do tebe nikdy neřekl!" Vedle těchto nepřímých náznaků druhé osoby je tu ovšem také naše vlastní vnitřní zkušenost se sebou samými, jenže tu zachytit je ještě daleko obtížnější. Člověk se to musí teprve naučit. A učí se to zase, jak uvidíme, zejména na druhých. Osoba jako pojem